6 častých mýtů o veganství
Je rostlinná strava nutričně adekvátní a bezpečná? Zůstane mi vůbec něco, co budu jíst? Nebudou mi chybět důležité vitaminy a minerální látky? A nezruinuje přechod na veganství mou peněženku? Nejčastější mýty o veganství se týkají zdraví, výživy i rozpočtu. Vybrali jsme šest mýtů, se kterými se setkal asi každý, kdo s veganstvím začínal.
1. „Veganská strava nemůže být zdravá, potřebuješ alespoň nějaké živočišné potraviny”
Stále ještě se můžete setkat s představou, že v jídelníčku potřebujeme alespoň nějaké živočišné produkty, protože jsou nenahraditelné. Jak však uvádí mnohé odborné výživové instituce, správně sestavená rostlinná strava je nutričně adekvátní a může být vhodná v jakémkoliv životním období.
Je však důležité si uvědomit, že za nutričně adekvátní je správně sestavená veganská strava. Je potřebné se o specificích rostlinné stravy informovat a pohlídat si, aby poskytovala potřebné živiny. Stejně jako každého jiného typu stravování, i tady existují zdravější a méně zdravé varianty. Pomoci vám s tím může výživová sekce na našem webu a obrátit se můžete i na poradce či poradkyni z naší databáze.
2. „Rostlinná strava je fádní a nudná”
Častou obavou ohledně veganského stravování je, že nebudete mít co jíst. Pravdou ale je, že rostlinná strava může být úžasně pestrá a nejeden vegan či veganka vám řeknou, že od přechodu na veganství je jejich strava výrazně pestřejší. S rostlinnou stravou se vám otevírá možnost vyzkoušet spoustu nových receptů a potravin, které jste předtím možná ani neznali. Není to jen čočka na kyselo a hrachové karbanátky, ale tofíčka, rostlinný Shepherd’s Pie, fazolové čili, Paella s uzeným tempehem, veganský tvarohový dort a další sladké dezerty nebo dokonce i veganský koňak.
V oblíbených tradičních receptech můžete maso nahradit houbami, tempehem, tofu, seitanem, moderními alternativami nebo i luštěninami. Tofu, tempeh a seitan můžete použít stejně, jako byste použili maso. Fazole a další luštěniny jsou skvělé třeba do gulášů nebo kari a čočka skvěle poslouží i jako alternativa mletého, třeba do boloňské omáčky. Dnes již také existuje spousta veganských polotovarů, které jsou svou chutí i texturou stále více podobné masu. V současnosti už v běžných supermarketech zakoupíte rostlinné řízky, rostlinné kuřecí maso, veganské mleté maso nebo burgery.
Potřebujete poradit?
Připravili jsme pro vás seznam výživových poradců, nutričních terapeutek, trenérů a lékařek, kteří se ve své praxi zaměřují i na rostlinnou stravu.
3. „Veganství nemůže být pro člověka dobré, protože není přirozené”
Argument „veganství není přirozené“ stojí na naturalistickém omylu – tedy na chybné představě, že to, co je „přirozené“, je automaticky správné nebo dobré. Spousta věcí, které dnes považujeme za správné (léky, brýle, internet, zákaz násilí), taky není přirozená, a přesto je používáme, protože snižují utrpení a zlepšují život. Stejně tak u veganství nejde o to, co dělají zvířata v přírodě nebo co dělali naši předci, ale o to, jaké máme dnes možnosti a jaké dopady má naše jednání na druhé. Když můžeme žít zdravě a zároveň nezpůsobovat zbytečné utrpení zvířatům, je rozumné to dělat – bez ohledu na to, jestli je to „přirozené“.
Navíc, pokud bychom za přirozenou považovali pouze stravu, která nevyžaduje doplnění živin mimo potraviny, museli bychom za „nepřirozenou“ označit i klasickou omnivorní stravu. I při smíšeném jídelníčku je běžně potřebné doplňovat jód, který se za tímto účelem přidává do kuchyňské soli a krmiva zvířat. Stejně tak se na všechny vztahuje doporučení k doplňování vitaminu D v průběhu zimních měsíců. Veganství tedy v potřebě doplňovat živiny není výjimečné.
4. “Kvůli tofu se kácí deštné pralesy”
Víte, co je ve skutečnosti největší příčinou odlesňování deštných pralesů? Rozšiřování pastvin pro chov dobytka. Samo o sobě stojí za 41 % odlesňování. Druhým největším faktorem je pěstování olejnatých semen, kam spadá vedle palmového oleje i sója a které odpovídá za 18 % odlesnění. Ačkoli je sója často spojována s rostlinnou stravou, většina globální produkce sóji – 76 %, slouží jako krmivo pro hospodářská zvířata, včetně ryb chovaných na farmách. Na výrobu tofu, sójového mléka a dalších produktů, jako je tempeh, připadá pouze 7 %. Zbývající část produkce se využívá k výrobě sójového oleje a v průmyslu.1
Pokud se podíváme na obaly tofu a jiných sójových výrobků nebo na webové stránky jejich výrobců, zjistíme, že sója používaná na našem trhu pochází převážně z Evropy. Některé produkty nesou certifikaci Donau Soja (Dunajská Sója), která zaručuje, že daná sója není geneticky modifikovaná a byla vypěstována v oblasti Podunají.[zdroj] Jiné zase nesou Logo ekologických produktů EU, které kromě deklarování bio původu nese i označení, zda byly suroviny pěstovány v rámci Evropy. Tofu na vašem talířku tedy s největší pravděpodobností opravdu není důvodem, proč se kácí deštné pralesy. Souvislost s odlesňováním mají naopak spíše živočišné produkty – organizace WWF v rámci jednoho ze svých projektů spočítala, že průměrný evropský občan či občanka nepřímo spotřebuje 60,6 kg sóji ročně. Důvodem je právě skutečnost, že sója se využívá jako krmivo pro hospodářská zvířata.
5. „Bílkovina z masa se nedá nahradit”
Pokud zmiňujeme mýty o veganství, nesmíme zapomenout na bílkoviny. Tvrzení vychází z nepochopení biochemie výživy. Naše tělo totiž nepotřebuje „maso“ jako takové, ale potřebuje aminokyseliny, které jsou základními stavebními kameny všech bílkovin. Po konzumaci jsou bílkoviny během trávení rozděleny na jednotlivé aminokyseliny, ze kterých si poté tělo skládá vlastní bílkoviny. Ve výsledku tedy ve stravě nepotřebujeme mít bílkoviny ale aminokyseliny. Z těch si pak bílkoviny sami skládáme.
Existuje 20 aminokyselin, ze kterých se bílkoviny lidského těla skládají. Devět z nich je esenciálních – tělo si je neumí samo vytvořit a musíme je přijímat ze stravy. O rostlinných bílkovinách se někdy můžete dočíst, že neobsahují všechny esenciální aminokyseliny. To však není pravda. Ve skutečnosti všechny rostlinné potraviny obsahují všechny esenciální aminokyseliny. To, čím se od živočišných potravin liší, je jejich zastoupení – rostlinné potraviny zpravidla obsahují méně některé aminokyseliny. V praxi nám to však vůbec nevadí, protože tím, že do jídelníčku zařadíme různé druhy potravin – tedy nejen obiloviny, ale i luštěniny, ořechy a semínka, zajistíme příjem všech esenciálních aminokyselin. Dnes už také víme, že rostlinné potraviny nemusíme kombinovat v rámci jednoho jídla, jak se dříve myslelo, ale stačí, když různé zdroje bílkovin zahrneme v rámci celého dne.
6. „Veganství je příliš drahé“
Jedním z častých mýtů je, že jíst rostlinně je drahé. Veganství však není drahé samo o sobě. Nákladnější jsou moderní alternativy masa a sýrů, které ale ve veganské stravě vůbec nejsou nutné. Naopak, základ veganské stravy by měli tvořit potraviny, které jsou většinou levné a snadno dostupné: luštěniny, obiloviny (ovesné vločky, těstoviny, rýže apod.), zelenina, ovoce a ořechy a semínka. To, čím se veganská strava odlišuje od omnivorní, je především zdroj bílkovin – místo masa a dalších živočišných produktů jsou zdrojem především luštěniny, ořechy a semínka. Pokud nestavíte jídelníček na drahých alternativách, vaše náklady na jídlo tak mohou s rostlinnou stravou naopak klesnout.
